Homilie biskupa Antonína Baslera u příležitosti svátku 17. listopadu
https://katolickenoviny.cz/homilie-biskupa-antonina-baslera-u-prilezitosti-svatku-17-listopadu/
Vážení přátelé, vzácní hosté, milí bratři a sestry,
především bych chtěl vyjádřit upřímnou vděčnost organizátorům těchto mší sv., při kterých děkujeme Bohu a sv. Anežce České za dar svobody, za už oněch 37 let života ve svobodné zemi. Vděčně samozřejmě vzpomínáme i na ty naše bratry a sestry, kteří pro to mnoho udělali i na té lidské rovině. Z Ježíšova podobenství o uzdravení 10 malomocných totiž víme, že nejenom naše srdce je citlivé na vděčnost, ale i to Boží srdce. „Nebylo jich uzdraveno deset?“ ptal se tehdy Pán Ježíš, „Kde je těch 9? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Nakonec ten nejvzácnější dar, který nám zanechal Pán Ježíš těsně před tím, než odešel do Getseman a na smrt, je nazván děkování, díkůvzdání – Eucharistie.
A tak je moc dobře, že se zde dnes scházíme, abychom za ten nesmírný dar svobody jménem svým i jménem těch, kteří na to zatím nemyslí, i jménem mladé generace, která si tu nesvobodu a totalitu neumí moc představit, abychom tedy našemu Pánu děkovali. A jak jsme si v souvislosti s touto bohoslužbou připomněli onu tak důležitou povinnost vděčnosti – v Písmu sv. stojí: „Nezapomínejte na Boží skutky“, tak je jistě dobře, když se zamyslíme i nad darem svobody – té vnější, společné, kterou dnes máme na mysli zvlášť, ale i té vnitřní osobní. Nemůžeme nevzpomenout také svatořečení sv. Anežky 12. listopadu 1989, které tak těsně předcházelo 17. listopadu. Měl jsem tu milost být v Římě při tom, setkal jsem se na audienci se Sv. otcem Janem Pavlem. V aule Pavla VI. zaznělo: „že až bude Anežka svatořečena, bude v Čechách konečně dobře.“ Bylo tehdy takřka cítit ve vzduchu příchod těchto lepších dob. S ohromným nadšením byl uvítán pan kardinál Tomášek a s ještě větším Sv. otec Jan Pavel II. Svůj projev začal slovy: „Toto je den, který učinil Hospodin, radujme se z něho. Na oltář je povýšena ochránkyně církve v českých zemích.“ Pak vyslovil naději, že se bude pokračovat v jednáních mezi Československem a Vatikánem, aby mohly být obsazeny biskupské stolce a mohla být ustavena biskupská konference. Na závěr řekl: „Vaše pouť nesmí končit dnes. Její poslání si odnášejte do svého každodenního života.“
Je jistě velmi dobře, když se pamatuje na to, co člověku chybělo, když musel žít za tzv. „železnou oponou“, aby si dokázal vážit své svobody – té možnosti myslet, mluvit, psát, jednat a vůbec žít podle svého svědomí a nikoli podle diktátu totalitního režimu. A samozřejmě máme na mysli všechny roviny lidského života, vírou počínaje a politikou konče. Právě před dvěma dny jsem navštívil vyšehradský hřbitov a zavzpomínal na řadu osobností, vězněných a mučených pro svoje přesvědčení a pro svoji službu dobru národa. Kolik toho bylo třeba vytrpět v komunistických věznicích, uranových dolech a po amnestii na různých pracovištích. Nakonec budeme mít příležitost po skončení mše sv. také zavzpomínat u památníku 17. listopadu na Národní třídě.
Svoboda vnější však úzce souvisí se svobodou vnitřní. V evangeliu Janově je popisován jeden důležitý rozhovor Ježíše na toto téma s jeho současníky. Ježíš jim říká: „Když vytrváte v mém slovu, budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí.“ Oni mu namítli: „Jsme potomci Abrahámovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak ty můžeš říci: „Stanete se svobodnými?“ (Už toto jejich tvrzení nebylo pravdivé, jako národ otročili v Egyptě a v té době byli pod nadvládou Římanů.) Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Každý, kdo páchá hřích, je otrokem hříchu…Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní.“ Vidíme, že podle Ježíše skutečná svoboda souvisí s pravdou. Pravdivé je to, co odpovídá realitě, co je v souladu se skutečností. A skutečnost je taková, že Bůh je, a že je jen jediný Bůh, Stvořitel a Pán, a my všichni jsme stvořeni, jsme dílo jeho rukou, dílo jeho inteligence, On je Otec nás všech a my všichni jsme jeho děti. Máme-li všichni jednoho Otce, Boha, pak jsme vůči sobě navzájem bratři a sestry. A tento nekonečně nás milující Otec nám, právě proto, abychom mohli být šťastní už tady na zemi a abychom mohli dosáhnout věčného života, který pro nás připravil za branou smrti, nám tedy ukládá, abychom zachovávali jeho přikázání. Všechna, jak on sám řekl, jsou shrnuta v tom jediném přikázání lásky, zahrnujícím všechny tři vztahy, jimiž žije člověk – vertikální – vztah k Bohu; horizontální – vztah k našim bližním včetně správného vztahu k sobě samému. „Milovat budeš Pána, svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou – a svého bližního jako sám sebe.“ Podrobněji jsou pak rozvedena a upřesněna v Desateru božích přikázání.
Součástí oné „pravdy“, která nás osvobodí, je také to, že Syn Boží z nekonečné lásky k člověku na sebe vzal hříchy světa, zaplatil za ně svým nekonečným utrpením, a tak umožnil odpuštění hříchů a nám nový začátek. On je ta Pravda, která osvobodila člověka z otroctví hříchu. Jen díky němu můžeme žít jako lidé skutečně svobodní, nejen v tom vnějším, ale i v tom vnitřním. A právě tato realita je jádrem každé mše sv., jak budeme za pár okamžiků svědky a účastníky i my. Bude zpřítomněna oběť nebeského Otce, který z lásky k nám „dal svého jednorozeného Syna“; bude zpřítomněna oběť Božího Syna, který z lásky, nad kterou není větší, dal za nás svůj život. Tato zpřítomněná oběť pak bude vložena do rukou církve, do našich rukou, abychom ji my mohli obětovat za mír a spásu celého světa a dnes také na poděkování za dar svobody a 37 svobodných let. Je fascinující, že tuto oběť lze přinést i na dálku, skrze televizní přenos. Bůh zná naše srdce – jestliže při slovech: „na památku spasitelné smrti a slavného vzkříšení obětujeme, Bože, dar z tvých darů, oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou…“ a podobně je to řečeno i v ostatních eucharistických modlitbách, pak opravdu onu realitu nejen vyposlechneme, ale svým srdcem ji Bohu přinášíme; pak i když můžeme být přítomni pouze přes televizní přenos, přece to znamená, že onu nekonečnou oběť přinášíme. Ne nadarmo pak prosíme např. ve 4. eucharistické modlitbě: „Shlédni, Otče na oběť, kterous ty sám vložil do rukou své církve.“ Záleží na našem srdci, zda jen sleduje televizní program, při kterém si mohu kdykoli odejít a přijít, anebo je skutečně na mši sv. Na velikých shromážděních také mnozí účastníci v sektorech vidí mši sv. jen na obrazovkách, a přece mohou realizovat ono díkůvzdání a přinést onu nekonečnou oběť. Bůh zná naše srdce.
I my, ať už jsme zde přítomni, nebo prostřednictvím Televize Noe, a za to moc děkujeme, smíme přinést svoje díkůvzdání za nesmírný dar svobody, a zároveň přinést Nejsvětější oběť za našeho + bratra Jana Potměšila. Amen.
Foto: Jana Podhorská