Římskokatolická farnost Divišov

     Pražský emeritní arcibiskup a apoštolský administrátor Pražské arcidiecéze Mons. Jan Graubner se v rozhovoru ohlíží za více než třiceti lety biskupské služby a za výzvami pro církev v České republice. V tomto rozhovoru Jeho Excelence Mons. Jan Graubner rekapituluje více než tři desetiletí své biskupské služby, hovoří o proměnách české společnosti, o vztazích mezi církví a státem, o výzvách v oblasti duchovních povolání i o misijní naději pro dnešní Evropu. Mons. Graubner rozhovor poskytl francouzskému katolickému magazínu ZENIT. Rozhovor s laskavým svolením paní redaktorky Alice Muthspiel a redakce ZENITU zveřejňujeme.

https://katolickenoviny.cz/mons-jan-graubner-radost-z-hospodina-je-nasi-silou/

Vaše Excelence, jste biskupem od roku 1990. Jaká pastorační zkušenost z Vaší biskupské služby byla pro Vás nejzásadnější?

Za ta léta se situace velmi změnila. Na začátku jsme žili v revoluční náladě plné naděje a budování, i když s nedostatkem zkušeností, ale se spoustou dobré vůle a s nadšenými lidmi. Dnes převládá únava a skepse. Národ vymírá. Církev má jiné potřeby. Za nejzásadnější považuji soustředěnost na Boha a plnění jeho vůle v přítomném okamžiku. Kristus je opravdu jediný Spasitel. Bez něj jsou marné všechny naše projekty. Nikdy nepřestanu žasnout nad tím, že Bůh ke svému dílu záchrany světa chce využít ubožáky, jako jsme my. Radost z Hospodina je naší silou za všech okolností.

Jaké změny jste během svého pastoračního působení zaznamenal ve vztazích mezi církví a českým státem?

V devadesátých letech měla církev mučednické znamení z doby komunismu. S tím bylo spojeno i jakési uznání, vstřícnost a očekávání. To časem vyprchalo a někteří politici hledali hlasy voličů u bývalých komunistů strašením, že církev chce nejen smíření s Němci vyhnanými po válce, ale i navrácení jejich majetků. Jindy zabránili ratifikaci smlouvy se Svatým stolcem tvrzením, že katolíci chtěli lepší postavení než ostatní církve. Prezident republiky dnes podmiňuje podpis smlouvy, kterou schválil parlament, výrokem Ústavního soudu kvůli námitce obětí zneužívání v církvi, že zpovědní tajemství brání spravedlivému vyšetřování.

Na druhé straně je třeba konstatovat dobré postavení církevních škol, které mají téměř plné provozní dotace od státu (investiční ne), nebo duchovní službu v armádě, vězeňství a v nemocnicích, která je plně ekumenická a dnes už taky placená z rozpočtů těchto organizací. Velmi se rozvinula spolupráce s hasiči i s policií.

Co považujete za nejvýznamnější přínos církve v České republice v rámci Komise biskupských konferencí Evropské unie (COMECE)?

Osobně považuji za nejvýznamnější přínos společnosti obnovení a růst Charity, která je dnes největší organizací v tomto sektoru a má také největší finanční sbírku, tříkrálové koledování. Vychovává dobrovolníky a formuje veřejné mínění. Je tváří církve ve společnosti. Jako příklad lze uvést vybudování systému hospicové péče, která přispěla k veřejnému odmítnutí eutanazie silně propagované některými kruhy a sdělovacími prostředky. V tom nám hodně pomohly zahraniční zkušenosti a spolupráce biskupských konferencí.  

Jaké konkrétní přínosy a pozitivní změny pro církev v České republice podle Vás přináší (nebo začíná přinášet) synoda o synodalitě? Jak být dnes církví, která naslouchá, spolupracuje a věrně slouží evangeliu?

Pro lidi žijící na sociálních sítích a ve svých bublinách je stále těžší naslouchání druhým. Za prvořadé nyní nepovažuji vznik nových dokumentů či různých změn v církvi, ale naslouchání samotné. Vzpomenu jen jednu zkušenost. V minulém roce jsme se s pomocnými biskupy a generálními vikáři postupně setkali se všemi kněžími podle jednotlivých vikariátů. Vždy na dva dny. Učili jsme se synodální metodě rozhovoru spojeného s modlitbou. Ukázalo se, že druhé kolo bylo nejtěžší, kdy měl každý mluvit o tom, co ho zaujalo z projevů druhých. Prvním plodem bylo vzájemné sblížení a radost. Doufám, že aspoň někteří kněží tuto zkušenost přenesou do svých farností. Mám radost, když vidím, že synoda není jen mluvení o tom, co by se mělo, ale otevírání očí a zapojení ochotných rukou. Co pomůže plakat nad nedostatkem kněží, kteří jsou přetížení, když se nikdo nenabídne ke službě kostelníka či vedení dětí? Mám radost z míst, kde se lidi učí vidět a podle svých možností také zapojit. Tam nese synodalita první plody. 

Jakou naději vidíte pro obnovu povolání ke kněžské službě a k zasvěcenému životu v Evropě, a zvláště v České republice? Kde podle Vás dnes v Evropě, a zejména v České republice, vidíte znaky nové naděje pro kněžská a řeholní povolání?

Největším problémem je dnes sebestřednost umocněná závislostí na mobilu. Člověk žijící jen pro sebe se těžko rozhodne žít pro Boha a pro druhé. Ba přibývá i těch, kteří se bojí vytvářet reálné mezilidské vztahy. Naději vidím v rodinách, které se snaží žít s Bohem, jemuž dávají první místo. Kde se velcí i malí nechají formovat evangeliem. Kde všichni slouží druhým, kde je radost. Tam se dá čekat připravenost povolání zaslechnout i přijmout. Znám takové rodiny. Někdy jde i o konvertity. Nesmíme podceňovat dědičnost a výchovu. Jak bychom mohli počítat s tím, že se dítě rozhodne pro celoživotní závazek sebedarování, když nezná manželskou věrnost rodičů a stabilitu rodiny? Jak můžeme čekat, že budoucí kněz bude dobrým duchovním otcem pro farníky, když vyrostl jen s matkou a nezná otce? Čest výjimkám, ale základem zůstává pravidlo. To je silná výzva doby a řekněme, že úkol pro celou členskou základnu církve.

Na pomoc rodinám jsme v diecézi zavedli program Manželského katechumenátu doporučovaného papežem Františkem. Jde nejen o přípravu na manželství, ale i o doprovázení mladých manželství s nabídkou různých programů, jako například: Manželská setkání či Manželské večery. Kněžské semináře nabízejí víkendové programy pro mladé muže a pomoc při rozlišování. Potřebujeme upravit další programy pastorace tak, aby více odpovídaly dnešním potřebám. Například když vytáhneme děti ze samoty do společenství, pak se zmenší problém samoty a depresí. Předávání informací či duchovních zážitků ve výuce náboženství je třeba doplnit o budování vztahů, zvláště vztahu víry, naděje a lásky.

Máte nějaké doporučení, jak obnovit misijní dynamiku církve v této nelehké době, poznamenané válkami a pronásledováním křesťanů?

V naší diecézi přijímám do katechumenátu kolem tří set dospělých ročně. Je pravda, že všichni nevydrží a nestanou se horlivými křesťany. Nejčastějším důvodem jejich vzdálení se bývá, že nebyli plně zapojeni do živého společenství církve, nebo byli zklamáni malou opravdovostí. Proto jsme na jejich podporu začali s pořádáním Kongresů konvertitů. Jeden mladý konvertita mi na otázku, co ho vedlo ke konverzi, řekl: hledal jsem řád. Ten se s rozplizlostí či vlažností nespokojí. Jiný konvertita ze sedmé třídy přivedl mezi ministranty čtyři spolužáky a maminku ke křtu. Misie nevyrostou z organizovaných projektů, ale z milujících srdcí, která se potřebují o své štěstí z Boha dělit s druhými. Jednou z cest k rozhoření srdce je modlitba. Proto jsme založili společenství adorátorů zvané Eucharistická hodina a připravujeme stálou adoraci.  Bůh pracuje pořád a milost rozdává stále. Jen my musíme být ochotnější s ním spolupracovat.  

S ohledem na skutečnost, že v dubnu ukončíte své působení ve funkci pražského arcibiskupa, mohl byste prosím přiblížit, jaké jsou Vaše osobní i pastorační plány a priority do budoucna?

Dá-li Pán, budu důchodce, který podle svých sil bude zastupovat nemocné kněze ve farnostech a zpovídat na poutním místě, či navštěvovat kněze, kteří jsou osamělí nebo v náročných podmínkách, a pokračovat ve službě duchovního pro rytíře Božího hrobu, katolický sportovní spolek Orel či spolek seniorů. Mládeži, které jsem býval blízko, se vyhýbat nebudu, ale myslím, že to místo už patří mladším.

Jak může zpravodajská agentura ZENIT, sloužící církvi, přispět k životu věřících a církve?

V době, kdy mnoho lidí už zavírá uši před negativními a drásajícími zprávami, může Vaše agentura nabízet zprávy pozitivní, které vzbuzují naději. Ukazovat, že harmonie, ušlechtilost a dobrota jsou přítomné i v reálném světě, nejen v pohádkách. Zveřejňovat inspirativní zkušenosti, které probouzejí nejen uznání či obdiv, ale taky chuť k následování. Nebát se ukazovat, že Bůh je stále přítomný a i dnes působí v lidech. Je opravdu hodný chvály. Srdce naplněná Boží slávou pak budou znamením naděje. (článek je převzat z Katolického týdeníku, fotografie z archivu Arcibiskupství pražského)